Motorický vzorec pro chůzi má údajně člověk v mozku připraven už v okamžiku narození. Rodiče ho pak pouze probouzejí a rozvíjejí. Každý z rodičů umí chodit, tak jednoduše naučí chodit i své dítě.
Žádný evolucí osvědčený vzorec pro lyžování zatím neexistuje, přesto se rodičové namnoze domnívají, že lyžovat umějí, a tak to učí své děti. A tak je, světe div se, nenaučí lyžovat.
Co je ale naučit mohou, to je chodit do bufetu. Na to nám vzorec stačí.
Nikdy není pozdě, může být nanejvýš příliš brzy (to jsem si přečetl v cyklistickém časopisu, ale o lyžích to asi platí stejně tak). Lyžovat se naučí v podstatě každý, jde o to kdy, jak a na jaké úrovni. Obávám se, že časné dětské stovky kilometrů už nikdy ničím v životě nejde dohnat. Přesto není třeba házet flintu do žita. Jen je třeba přistoupit na trochu jiná pravidla.
Kdy dítě postavit na lyže? Jednoduše: když o to projeví zájem. Může to být v roce, v pěti, deseti, nikdy. Pak je na lyže nestavte, jakkoliv se bez nich sami neobejdete. Ušetříte si tak výdaje a zklamání. Kupte mu časem snowboard a permanentku do bufetu.
Nelze očekávat, že se loudavý pecivál promění na kouzelných prkýnkách v mrštnou šelmu. Ale, pokud mu to není příliš proti srsti, pobyt (úmyslně nepíšu pohyb) na vzduchu mu prospěje. Jen ho nezahnat do pasti našich očekávání, iluzí, ambicí a sebeprojekcí.
Je také možné, že společnou zimní řeč se svými potomky naleznete až v jejich skoro dospělosti. Naděje umírá poslední. Ono takové společné posezení v bufetu také není k zahození.
Vždyť to znáte. Kloudného slova aby z nich heverem páčil. Ale je spousta věcí, které vám děti říct nemohou. Nebo se neodváží. Třeba to, že cvičná loučka je pro ně nekonečnou strmou skálou. Že dvaceticentimetrová prašanová peřinka je hrůza požírající nohy a lyže.
Neřeknou vám, že vaše ploužení je pro ně let nadzvukovou rychlostí. Že vaše vlnky na manšestru jsou muldovatý svah a muldovatý svah jsou celé rozervané Alpy. Že kousek ledu je Lipno zamrzlé našikmo. Že lyže po nos měří deset metrů a deset metrů přejezdu je dálnice Praha – Brno.
Vždyť to znáte, neřeknou vám, že jsou jim velké boty. Neřeknou, že mají krátké lyže.
Je třeba se vyhnout vlastním měřítkům. Náš slalomový R=12 je pro ně něco mezi SG a DH. A nikdy neřeknou, že s vámi nepůjdou do bufetu.
Postavením dítěte na lyže na sebe berete obrovskou zodpovědnost za věci příští. Dobře se rozmyslete, od koho bude přijímat tíhu vzdělání. Budete je učit sami, dáte je do školy, necháte je napospas?
Nikdo nezná lépe vlastní dítě, než jeho rodiče, tedy vy. Nikdo je není schopen tolik podcenit nebo přecenit. Nikomu si nedovolí říct to co vám. Nikdo s ním nelyžuje tak často a pravidelně. Nikdo na ně nebude tak tvrdý.
Že to nepřináší úspěch, že děti je třeba dát aspoň ke kamarádovi? Pověstné lyžařské klany počínaje našimi středisky a oddíly a konče světovým pohárem to vyvracejí. Všechno je to v rodině. Dobře lyžující rodiče jsou těžko dohnatelným náskokem. Lyžujte lépe než dobře, vaše děti vám budou vděčné.
Můžete je přinutit, aby se pokaždé zvedalo samo. Když to dodržíte, přestane je bavit padat. V horším případě sekne s lyžemi. Žádná škoda, stejně by to k ničemu nebylo. Aspoň bude víc místa na svahu. Musíte to ale vydržet dost dlouho, tak týden.
Můžete je ve třech letech naučit jezdit na vleku. Jsou i místa, kde to za vás udělají vlekaři. Můžete je naučit jezdit opravdu rychle. Pověsit se za něj a výkřiky popohánět. Uvidíte, jak záhy srovná předpisově lyže, jen aby zrychlilo. Samo dítě stejně nikdy tak rychle nepojede. Pohledů ostatních rodičů si nevšímejte.
Můžete je naučit jezdit po ledu. Naučíte je nebát se hangů. Zamilují si s vámi dlouhé oblouky. Přesvědčíte je o jízdě po hranách. S chutí si zajezdí tam, kde vy už máte strach.
Výchovnému působení prostřednictvím lyžařských holí jsem se věnoval jindy a jinde, podotknu jen tolik, že si tím podstatně zvětšíte váš akční rádius.
Můžete si dovolit je kdykoliv poslat do lyžařské školy, ať si s nimi užívá někdo jiný. A pokouší se zoufale napravit vaše nepřiznané chyby.
Neměli byste si dovolit dítě jakkoliv brzdit, zatáčet a otáčet – vyjma situací hrozících střetem s jiným lyžařem nebo pevnou překážkou. Ať si každý ovládá své lyže od začátku sám. Obrňte je i sebe trpělivostí a bytelnými chrániči.
Neměli byste nutit dítě jezdit kopce, které mu nic nedají. Že se na nich vy příjemně sklouznete je podružné. Jakmile nejede aktivně, je to k ničemu. Dokážete jet s plným nasazením sjezdovku delší než 1000 m? Jak se potom cítíte? Jak se cítí vaše dítě?
Nedovolte dětem předbíhat ve frontě na vlek a sami si to také odpusťte. Nenechávejte je objednávat si na váš účet samostatně v bufetu.
Vlastní potomek je jedinečnou příležitostí k prozkoumání toho, jak věci opravdu fungují. Je dobré nepropásnout tuto jedinečnou šanci k sebezpytování a sebezdokonalování. On může být tím zdůvodněním návratu na cvičnou loučku, kam jinak ani nepáchnete, kam se neodvážíte. Tak se ukažte, v malých rychlostech bez dopingu sklonitého svahu. Gravitace dokáže být věc ošemetná a bezcitně odhalí vaše pečlivě maskované a tutlané technické nedostatky.
Ke vzdělávání vlastního potomka přistupují někteří svědomití rodiče (nebudu ukazovat) obzvláště tvůrčím způsobem. Sami se kvůli tomu stanou instruktory nebo trenéry lyžování. Třeba se i uvědoměle naučí lyžovat. Vyjde to určitě levněji, než nechat naučit lyžovat dítě, protože pak mohou nebožátko kvalifikovaně pérovat vysoce nad rámec zaplatitelné komerční školy, minimálně časově. Sami uhradí jen kurz, při kterém si, s trochou štěstí, i zalyžují. Potažmo když mají těch dětí víc. A manželku.
Ale věc si zároveň nesmírně zkomplikují. Z jedné viditelné chyby je jich najednou pět, z jedné možnosti nápravy jich je deset. A pokud naznají, že na to nemají, je pro ně daleko těžší vybrat školičku, která učí dobře a učí nezávadné věci dle jejich představ.
Pokud jim péče o vzdělávání vlastního potomka vydrží, mohou se časem nechat naverbovat jako dozor na oddílové či školní lyžařské kurzy (mají na to papír) a ztrpčovat tak dítěti lyžování dlouhodobě do pokročilého věku. O návštěvách bufetu nemluvě.
My méně svědomití, ale zanícení, se do výuky vrhneme metodou pokus – omyl bez předchozí speciální odborné průpravy. Něco oprášíme z vlastních učednických let, něco odpozorujeme na svahu. Přečteme si pár odborných diskuzí, zakoupíme patřičnou literaturu a zaníceně doma spolukomentujeme televizní přenosy. Dá-li lyžařský pánbůh, naučíme se lyžovat společně s dětmi, neboť ony to jistojistě zvládnou.
Průvodním jevem je, že spolu začnete komentovat i všechny na svahu, rozebírat jejich pochybení – a děti pak za vás bezelstně poučují ubohé spolulyžníky. Naštěstí si na cizí dítě zatím jen tak někdo netroufne.
Předchozí dvě kategorie budou asi obsahovat celkem sportovně založené rodiny, kde lyžování nebude jedinou společnou aktivitou. O některých je ale škoda psát, už všechno vědí a všechno znají a takovéto bláboly naštěstí pro mě zásadně nečtou. Na svahu je poznáte následovně snadno: dítě lyžující ve všech náznacích výrazně nad úroveň svého zploditele je chváleno, jak pěkně začíná přišoupávat patičku z paralelní jízdy – abych citoval největší zvěrstvo. Nebo naopak: úhledně smýkající rodič a za ním v závěsu zoufale plužící dítě.
Takové rodinky jezdí aspoň červenou nebo slalomák – když je k mání. Oni na to přece mají a nebudou se placatit někde na loučce, za drahou permanentku. Tímto výcvikovým polygonem pohrdají nadevše. Je škoda s nimi ztrácet řeč, ze svého neustoupí ani o píď, byť byste vy i vaše děti lyžovali jako … (doplňte si jméno lyžařského favorita).
Na opačném pólu, mnohem méně škodliví, jsou největší sponzoři masového lyžařského vzdělávání – a následně bufetů.
Zatímco dítěti zvolíme pro začátek učitele my, sami se nacházíme v odlišné situaci. Můžeme si vybrat mezi komerčními školami, kurzy různého druhu a kvality, můžeme si vybrat svého učitele, jakkoli nemá ten správný glejt a je ještě k tomu třeba mladší. Zkrátka někoho, kdo má, podle nás, na lyžování ten správný náhled a umí. Někoho, koho se zeptáme a zařídíme se podle toho. Někoho, kdo nás vyslechne. Někoho, s kým zajdeme rádi i do bufetu.
On takový univerzální lyžařský ptakopysk nakonec vůbec není k zahození.
—————
