Co jsou to „dětské lyže“? Lyže pro děti … ale: co jsou ty děti zač? Značná nevyrovnanost tělesné výšky, hmotnosti, ale i vývoje motoriky, rozhodně nějaké unifikaci nenahrává. Takže zatímco jedno dítě je ještě v šesti letech oplácaný roztomilý drobeček, který se ledva hýbe, druhé, sotva poloviční, těžko udržíte chvíli v klidu. To první je obvykle ochotné se na chvíli obout do těch prapodivných bot a bojovat se stabilitou nanejvýš kvůli rodičům, to druhé opouští sníh skoro s brekem, protože chce ještě. A v sedmi letech si to klidně prohodí.
Nepochybně jednou z rozhodujících věcí je vliv rodičů. Jsou tací, pro které je lyžování svátkem se vším všudy. Na druhé straně jsou děti, u kterých se lyžování mlčky předpokládá – a ony samy to tak i chápou, protože lyžování je pro ně věcí nesváteční a samozřejmou. Všichni kolem lyžují, tak proč ne já. Pro obě skupiny však začíná stejný zdlouhavý kolotoč výběru bot, lyží a místa.
Už zhruba ve dvou letech chce dítě jet, ale je nadmíru ochotné i padat a vstávat, místo vleku používá obvykle někoho z rodičů, popřípadě starších sourozenců (ten lepší případ). Výzbroj samo rozhodně neřeší, tak maximálně obrázek na lyžích. Tato fáze je první a poslední, kdy může mít dítě „šuplíky“ – tvrdé jednopřezkové boty se zadním nástupem, neboť v těchto velikostech jsou ještě celkem nízké.
Genialitu nejmenších dětských bot Alpina však jen ztěžka někdo přesáhne, ty totiž měly přezku vepředu a hlavně měkký jazyk. Délka lyží co nejmenší, geometrie nehraje roli, i hodně staré lyže budou v této délce vykrojené. Voskování a přiměřené hrany jsou ale nezbytné. Na lyžích se klouže z kopce na zahradě, pajdá kolem domu, občas to jede i pozpátku, někdy i cíleně, patří sem pokusy o první skoky a jiné psí kusy.
Další zimu je dítě o hodně větší. Pokud jsme neměli kocoura v botách, budeme potřebovat obuv větší, rozhodnutí nad typem je bohužel zhusta věcí peněženky. A secondhandový výběr není u lepších bot nijak oslnivý. Takže to, ke škodě věci, vyhrávají opět nesmrtelné šuplíky s vyšlapanou botičkou, nejlépe s tříčíselnou vůlí, to do zásoby na další roky. Loňské lyže to snad jakž takž snesou. Prozatím. Není totiž vůbec jasné, jak se lyžování vyvine.
Už tady se ale dají najít jisté náznaky věcí příštích. V tom milosrdnějším případě se pomalu pokračuje tam, kde se na jaře přestalo. Případná výměna lyží je maximálně motivačním úplatkem od rodičů a má zajistit pokračování snahy.
Ke zděšení nemnoha rodičů se ale najdou i takové děti, které přes léto trápily koloběžku a třeba i kolo (a s ním rodiče), nabraly koordinaci, sílu, rychlost a odvahu. A stejný skok, který udělaly v první sezóně, jsou připraveny udělat i nyní. Takže i ony si, tím spíš, zaslouží nové lyže a boty. A další roky znovu.
U první kategorie může o kvalitě lyží rozhodovat cokoliv (peněženka, ten správný nápis), u druhé jmenované by bylo hříchem nehledět na kvalitu. A ta je dražší. Kvalitní dětská lyže je totiž – co do vlastností a konstrukce – kopií dospělé. Je pružná v ohybu, pevná ve zkrutu. Ochota klouzat je věcí voskování: zatímco dospělý ledacos „utrhne“ svou hmotou a na ni působící gravitací, dítě zůstane stát. Totéž platí o hranách: dospělec se s tupou hranou nějak vyrovná, mnohdy ani jinou neměl, dítě na to nemá sílu.
Na tomto místě musím čtenáře opětovně ujistit, že dilema bot a lyží bude u potomstva řešit každoročně! Chci tím říci: boty musí sedět, byť by se měly měnit na půl sezóny (i to jsem již opakovaně zažil), lyže vydrží o něco déle, ale je třeba je udržovat lépe, než tak mnozí činíme s vlastními.
Za dobu růstu mých tří dětí jsme vyzkoušeli 11 párů různých lyží do 130 cm délky. Ke každým z nich bych mohl něco napsat, ne vždy by to byla lichotivá slova. Možnosti výběru se posunuly za těch pár let o něco dál, ne však o moc.
Jedna věc je pro mě jistotou: u dětských lyží se kvalita projevuje víc, než u dospělých. Dobře zvolená lyže posouvá dítě pod správným vedením mílovými kroky vpřed, špatná je drží při zemi. Už v těchto prvních délkách je nebetyčný rozdíl mezi běžnou produkcí a závodními lyžemi. Závodními lyžemi myslím ty s odpovídající konstrukcí, ne ty podle jména. Ach ta cena…
Dobré boty jsou základem. Od doby, kdy jezdí synové v nejmenší dámské obuvi (dá se sehnat ve výprodejích levněji, než by tomu bylo u dětské závodní), je posun ještě znatelnější. Navíc jim vyhovují tvrdší boty. Neříkejte to ortopédům. Nuťte děti o lyžování přemýšlet a vybírat si, ale nenuťte je lyžovat.
Zamyslete se nad tím, kde a jak jezdíte. Buďte ubezpečeni, že vaše děti okopírují veškeré vaše zlozvyky a chyby do nejmenšího detailu. Jaké lyžaře chcete ze svých dětí mít? Budete je učit sami? Naučte se lyžovat! Na čem jezdíte? Jste opravdu tak dobří?
Zapomeňte s malými dětmi na jiné než velmi mírné svahy. Brzdění stojí spoustu sil a kazí styl. Naučte je jezdit po cvičné louce naplno. Naučte je jezdit po hranách. Je jen velmi málo dětských lyží, které to opravdu umožňují, ale už jsou. Hrana je normou a základem. Naučte své děti jezdit rychle, ale dejte jim k tomu materiál a technické dovednosti. Rychle nemusí být dolů, rychle znamená v oblouku. Dejte jim čas. Záhy vás předstihnou a znemožní.
Ve vývoji dětského lyžaře jsou dva zásadní postřehnutelné zlomy. První: dítě zajede oblouky aktivně a čistě po hranách. (Spousta dospělých se to nikdy nenaučí). To předpokládá vyvážený postoj a rychlý přenos zatížení z lyže na lyži, pružné a uvolněné nohy. Tato změna se dá vysledovat tak někdy kolem nástupu do školy, asi ve 3 – 4 lyžařské sezóně. Na tom je třeba ovšem celou tu dobu pracovat. I v létě. Dobrými indikátory jsou bruslení bez široké báze na kolečkových bruslích i na ledě, bravurní kousky na kole v malé rychlosti, schopnost balancovat, akrobacie na trampolíně, běh pozpátku. Naprosto nedoceněné jsou běžky, nemyslím tím „chodky“, ale ostrou sportovní jízdu klasikou i bruslením. Jde o cit pro skluz a nutnost posunout těžiště dopředu, v tom jsou běžky nekompromisní. Komerční lyžařské školy vám s výukou rozhodně příliš nepomůžou.
Druhý zlom: dítě zvládá v podstatě jakkoliv dlouhé lyže. Naučí se jezdit i na lyžích o mnoho delších, než je samo. To je výsledkem faktu, že používá správnou techniku, nakládá se silami efektivně, nebrzdí, i při své titěrné hmotnosti se neveze jen po vykrojení a dokáže impulsem lyže, byť mírně, prohnout. Má pokročilý cit pro rovnováhu a zatěžování lyží a rychlý přechod z oblouku do oblouku.
Trvá to další 2-3 roky, je třeba na tom pracovat a umožnit testování lyží. Vhodným adeptem bývají lyže starších kamarádů a některých maminek. Připravte se na to, že o některých „kluzkách“ jednoho dne prohlásí, že jsou na vyhození.
V tomto okamžiku se můžete bez obav vrhnout do kariéry bufetového lyžaře na plný úvazek.
Vrátím se kousek zpátky. První lyže už máme za sebou, teď přišel ten správný čas pro změnu. Je zapotřebí naučit se zatáčet. Chtělo by to něco … na čem se co nejlépe zatáčí.
No na slalomce přece … pro dospělého tak poloměr kolem 10 - 12 m. Je třeba si uvědomit, že těch našich 12 m má zhruba 140 cm dlouhá dětská obřačka. (Jezdíte na obřačkách?) Dětská slalomka má ve 130 cm R=± 8 m, ale potřebuje docela hodně síly. Její čas teprve přijde.
I dospělí se dnes povětšinou učí lyžovat na nějaké hodně točivé lyži. Pro výuku zatáčení ocení i dítě opravdu hodně krátkou, vykrojenou a měkkou lyži, která je ale v náklonu na hraně udrží. Pokud to myslíte vážně, je úžasným zjevením Lusti JCT 90 nebo 110 cm, to podle velikosti lyžaře. Nebojte se té „plácačky“, věřte, není lepší dětské lyže na zvládnutí hrany. Navíc to není žádná bestie a snese i živly jezdící pozpátku, skákání a vůbec skoro všechno. Patří jednoznačně na krátké svahy.
Podle pokročilosti a vzrůstu zbývá jen dořešit podložku a vhodné vázání s dostatečným rozsahem nastavení velikosti podrážky. Ti úplně nejmenší začnou na 90-ce bez podložky, ti větší budou mít 110-ku s vázáním „na špalkách“. Konstrukční výhodou lyže je, že se pozvolna změní z plnohodnotné pidi-slalomky na plnohodnotný extrem-carver pro desetileté fanatiky. Na ničem se nenaučí tak dobře jezdit po hraně.
Pokud jim přestane tato lyže vyhovovat rychlostí a vedením, je potom dobré k ní zakoupit delší alternativní lyži. Třeba právě tu slalomku. Nebo rovnou 140 cm obřačku, to podle nátury a schopností dítěte. A nějaký čas je střídat. Výhodou dětské slalomky je, že může dočasně sloužit jako dlouhá univerzální lyže, má velkou rezervu v tuhosti a slušně drží. Obřačka je v nejkratších délkách celkem měkká, tu je potřeba mít přesnou.
Skok v délce je, pravda, trochu velký, ale obecně mám pocit, že na trhu stále chybí kvalitní dětská lyže 120 cm s R kolem 6 - 7 m. Asi tím, že by byla opravdu nejvýše na jednu sezónu. Chce se vám měnit dětské lyže každý rok? A co jsou to vlastně ty „dětské lyže“?
Příště:
—————
